Visutá dráha ve Wuppertalu

Principem visuté dráhy ve Wuppertalu je zavěšení vozidel na jedné kolejnici, jedná se tedy o závěsnou jednokolejnicovou dráhu tzv. monorail. Tento systém zajišťuje absolutní možnou preferenci při provozu ve městě, neboť nedochází ke křížení s jinými druhy dopravy. Vozidla jsou vybavena vlastním elektrickým pohonem 600 V SS, k napájení slouží pomocná druhá kolejnice. Systém visuté dráhy byl představen na konci 19. století Eugenem Langenem s plánovaným využitím v Berlíně, ke kterému však nedošlo. Místo toho byla trať vybudována ve Wuppertalu v letech 1898-1903. Provoz s cestujícími byl zahájen na prvním úseku v březnu 1901 a po dvou prodlouženích dosáhla trať v červnu 1903 svého konečného stavu. V době zahájení provozu se jednalo o dráhu meziměstskou, avšak s rozvojem průmyslu v oblasti se zástavba rozšířila podél celé trasy. Kromě dopravního významu je Wuppertalská dráha rovněž významnou technickou památkou ocelových konstrukcí z doby přelomu 19. a 20. století. Na stavbu dráhy bylo využito téměř 20 tisíc tun oceli.

Délka trasy Wuppertalské dráhy je 13,3 kilometru dvoukolejně, z toho v délce cca 10 km je trať vedena nad řekou Wupper a ve zbývajícím úseku v profilu městské ulice. Nad řekou je trasa vedena ve výšce až 12 metrů, v ulici ve výšce cca 8 metrů. K podepření konstrukce jízdní dráhy slouží 486 pilířů. Většina pilířů je původní, pouze v místech křížení s místními komunikacemi a s dálnicí A46 byly nahrazeny novými konstrukcemi s větším rozpětím. Výhybky jsou instalovány pouze na konečných zastávkách Wohwinkel a Oberbarmen. U stanice Wohwinkel se nachází depo, poskytující zázemí pro 27 kloubových jednotek. Tyto současné soupravy byly typu MAN B72 o délce 24 metrů byly vyrobeny v letech 1972-1975. V horizontu roku 2014 se plánuje pořízení nových vozidel. Kromě běžných vozidel je uchována rovněž muzejní souprava "Kaiserwagen" z doby zahájení provozu dráhy.

Spolehlivost dopravního systému Schwebebahn je velmi vysoká, za dobu existence dráhy byl provoz dlouhodobě přerušen pouze při opravách škod způsobených za druhé světové války. Rovněž počet nehod na trati během provozu je minimální, k nejvážnější nehodě spojené s vykolejením vozidla a jeho pádem z trati došlo v roce 1999 po selhání lidského faktoru, když pracovníci údržby zapomněli na trati pomocný vozík. Několik cestujících na místě zemřelo a jednotka ev. č.4 byla neopravitelně poškozena. Velmi kuriózní nehoda se stala v roce 1950, kdy v rámci reklamy na své vystoupení převážel cirkus Althoff ve voze Schwebebahn slonici Tuffi, která se splašila, prorazila bočnici vozu a spadla do řeky Wupper.

Od konce 80. let, kdy byly ve Wuppertalu zrušeny tramvaje, je Schwebebahn jednoznačně hlavním dopravním prostředkem v městské hromadné dopravě. Cestovní doba mezi konečnými stanicemi je cca 30 minut a na dráze se nachází celkem 20 stanic. Maximální rychlost vozidel je 60 m/h a cestovní rychlost se pohybuje okolo 27 km/h, což je ve městě velice dobrý výsledek, dosažitelný u povrchové MHD pouze absolutní preferencí. Ve špičkách pracovních dnů je interval mezi spoji cca 4 minuty, nejdelší večerní intervaly se pohybují okolo 15 minut. Nástup a výstup cestujících na zastávkách je díky principu dráhy téměř bezbariérový, avšak na nástupiště vedou většinou jen pevná schodiště. Tohoto jevu si provozovatel dráhy je vědom a zahájil na konci 20. století postupnou modernizaci stanic s cílem vybavit je výtahy pro zajištění bezbariérového přístupu na nástupiště.

Pojďme se nyní přenést v sadě komentovaných fotografií přímo do provozu na Schwebebahn v listopadu roku 2009. Po trati budeme putovat od západu na východ, zahájíme naši cestu v konečné stanici Vohwinkel, kde se také na úvodních snímcích seznámíme s principem dráhy a se smyčkovým obratištěm. Pak budeme putovat po celé trati a skončíme ve stanici Oberbarmen. K orientaci poslouží schematická mapka trasy Schwebebahn se zastávkami.

Pokud někdo článek dočetl až sem a prohlédl si všechny fotografie, pak má můj obdiv a úctu.